středa 18. února 2015

Zusak podruhé

Nebudu vám nic zastírat, pro Markuse Zusaka mám slabost. Neznáme se příliš dlouho, ale jeho Zlodějku knih řadím mezi ty nejvyšší příčky. Nemůžu říct na první místo. Protože ptát se knihomola, která kniha je ta nejoblíbenější, je jako ptát se rodiče, které dítě má radši. 

Na Roky pod psa jsem se proto chystala dlouho. Chtěla jsem si je přečíst v nějaké výjimečně příjemné chvíli. Mít čas si je vychutnat. Pravdou ale je, že nakonec jsem s tím tolik povyku dělat nemusela. Možná je to jako s palačinkami, ta první prostě nebývá nejlepší. Přesto ji ale sníte. 

Kratičká Zusakova prvotina vypráví o dvou bratřích, Cameronovi a Rubíkovi. Pubertální mladíci na hraně dospělosti nejsou žádní ojedinělí hrdinové. Rychle vám ale proniknou pod kůži, protože jejich životní trable jsme si tak trochu užili všichni. Ať už se snaží vypořádat s nudou, nedostatkem peněz nebo první láskou. Jejich pro mě nečekaná citlivost a vnímavost tu kontrastuje s klasickou hrubou silou v podobě zahradních bitek a potrhlých klučičích myšlenek. Koho z vás napadlo vykrást zubaře? A kdo jste to také zrealizoval? 

"Stál jsem tam a čekal, až někdo něco udělá, dokud jsem si neuvědomil, že člověk, na kterýho čekám, jsem já sám."

Každá kapitola je pak zakončena jedním Cameronovým snem. Nemůžu říct, že by mi tyto sny přišly zrovna užitečné, zábavné, či že bych si z nich odnesla nějakou zásadní myšlenku, ale možná byl právě tohle záměr. Jsou snad naše sny vždy něčím pozoruhodné? Pokud si odpovíte kladně, tak vám tak trochu závidím. 

Verdikt? Roky pod psa bych zvolila jako takovou odpolední svačinku. Nečekáte, že vás naprosto zasytí, že bude mít dokonale lahodnou chuť, ani se k ní nejspíš nebudete chtít pořád dokola vracet. Ale něco jíst musíte. Navíc kuchařem byl Zusak. Chápete. 

PS: Vážně, řekněte mi, jaké máte sny?



Žádné komentáře:

Okomentovat